V březnu to byly čtyři roky. Čtyři roky od premiéry inscenace hry Duncana Macmillana Všechny báječné věci pod hlavičkou OLDstars, kterou hrajeme u nás v bytovém divadle H2O ve Vršovicích. Čtyři úžasné roky, co se známe s Danem Krejčíkem a jdeme ruku v ruce po téhle báječné cestě plné báječných věcí, lidí a dní. Jednou z báječných věcí je bezesporu i to, že je představení součástí Danovy knihy Nadělení. Díky tomu tady budou vždycky, i když už je nebudeme hrát. Tahle hra mi mimo jiné do života vnesla novou vlnu nadšení, protože vidím, že dělám něco, co má smysl a co lidem dělá radost, což je k nezaplacení. :-)
Bod č. 1: „Nicol, dostaneš na starost nové představení.“
K tomu mi taky bylo řečeno, že mám být trpělivá, protože herec je trošku hysterka, s čímž úplně nesouhlasím. Zřejmě jen do té doby spolupracoval s někým, kdo úplně nevěděl, jak na něj. ;-) V každém případě jsem na začátku spolupráce proplouvala něčím, čemu se říká sladká nevědomost. Když jsem totiž přebírala produkční supervizi nad tímhle představením, netušila jsem, že se časem stane tak oblíbeným a vyhledávaným. Myslím, že ten úspěch nepředvídal nikdo z nás. Ani Dan, ani sám režisér Tomáš Staněk. Ale je to tu. Všechny reprízy vyprodáváme do pár hodin od nastřelení nových termínů, jezdíme na zájezdy do různých měst a různých divadel. A poprvé odehrajeme představení v Činoherním klubu. Naše jubilejní sté představení, kde budou všichni ti, kteří nám za ty roky jakkoli pomáhali, a spousta dalších lidí, které máme rádi, fandí nám a chodí na nás opakovaně. Ano, i my máme svého pana Odvárku. (Ve skutečnosti jsou dva a říkáme jim Vodvárkovi, tímto zdravím Davida a Michala – máme vás rádi, kluci!).
Bod č. 2: Čistý kostým je základ
Dan je jediný chlap, kterýmu peru oblečení. Vážně. Kostým je pravidelně upatlaný od nutelly, se kterou hraje. Pořád mu říkám, ať si toho nebere moc, ale on je vždycky tak zapálený do role, že občas čokoláda lítá i na diváky. Ti si pak můžou všimnout, jak se chytám za hlavu a odvracím zrak, páč se na to prostě nemůžu dívat. Pokaždé mu taky na jeviště nachystám sklenici s vodou, ale on se nezdráhá říct si o něco k pití divákům. Ti mu pak dobrosrdečně podají třeba sklenici s vínem, a on do ní následně strčí ty své upatlané ruky od nutelly a zničí tak její obsah, který se rázem stane nepitelným. Největší držák je mikina – tu máme od samého začátku, kdežto pruhované tričko, kšandy a čepice už jsou několikrát vyměněny.
Bod č. 3: Nezapomínejme na útulný pokojíček
Před každou reprízou mě čeká postavení scény. Základem je dětský koberec, gaučík, gramofonové desky, knihy, seznam báječných věcí a otáčivá židle od klavíru. Přidávám na jeviště také jednu židli navíc, na kterou Danovi chystám mikinu, kšandy a čepici. A také stoleček s vodou, která většinou zůstane nevyužitá. Nejdéle mi trvá roztřídění a seřazení seznamu. Občas taky doplňuji nové papíry, aby více ladily s aktuální společenskou a politickou situací. (Jo, nezůstáváme apolitičtí. Zvlášť, když se na některé věci nedá koukat.) Vybírám ty nejdůležitější, se kterými se hraje, a také ty nejvtipnější, které dávám zvlášť. Ostatní zůstávají na jedné velké hromadě. Pak jsou na řadě LPíčka. Ptáte se, jestli mám v rozmístění gramofonových desek nějaký systém? Ne, nemám. Dám je tam, kde si myslím, že jim to bude slušet. Ať je to Gott, Village People nebo třeba Hegerová.
Bod č. 4: Ach, ta zrádná technika
Nejsem technický typ. Jsem vlastně opak technického typu. A když mi režisér oznámil, že součástí mé práce bude i svícení a pouštění hudby, orosila jsem se. A to se přitom jedná jen o to, že se v závěru stáhnou světla za zvuku jedné písně. Minimálně prvních dvacet repríz mi trvalo, než jsem si v tom začala věřit. Bohužel se hned při nějaké páté repríze stalo, že bouchnul světelný pult a my nevěděli, co dělat, protože žádný z techniků nebyl k dispozici a diváci už byli za dveřmi. Bylo to ještě ve sklepním H2O na Žižkově. Navíc jsme pozvali kritika z Thálie, takže to nebylo zrovna super načasování. Když už bylo opravdu načase jednat, tak jsme se to pokusili vyřešit tak, že jsem někde vyhrabali svíčky a hráli při tomhle osvětlení. Ou, no paráda. Nakonec se to nějak zvládlo, ale žádná hitparáda to nebyla. A kritik radši nekritizoval.
Bod č. 5: „Dobrý den, vítáme vás v našem bytovém divadle…“
„…můžete se usadit v salónku, kde máme samobslužný bar.“ Ano, žádného barmana nečekejte. Můžete si dát alko či nealko, zaplatit do kasičky a vzít si svůj nápoj do sálu, kde můžete usrkávat během představení. Mou milou povinností je uvést salónek do reprezentativního stavu, nachystat bar, zapálit svíčky, v zimě ho vytopit. Prostě udělat vše, aby se tady diváci cítili jako doma. Mno, občas se stane, že se mě příchozí ještě ve dveřích ptají, jestli si mají zout boty. No jo, bytové divadlo. Lidé mají pocit, že jdou k někomu na návštěvu, a tak se podle toho chovají. Je to milé.
Bod č. 6: Herecká šatna
Jestli je u nás v divadle nějaká místnost, ve které je chaos a nepořádek, je to herecká šatna. Je to ta místnost, která – i když ji uklidíte – jako uklizená zkrátka nikdy nevypadá. Kór, když v ní skladujete inscenační bedny, prakťáky a všechny kostýmy. Ale nějaké zázemí herci mít musí. Nicméně mnoho selfíček, které na našich profilech na sociálních sítích spatříte, bylo jistojistě pořízeno právě v této místnosti. A většinou před zrcadlem. Jak jinak. Občas si tam můžete přečíst nějaký vtipný vzkaz pro herce typu téhle předreprízové a povzbudivé věty: "Žádná z postav není dement!"
Bod č. 6: Mezi hercem a produkčním musí panovat soulad
Musela jsem to dát do samostatného bloku, protože je to podle mě významný bod. A u nás to tak je. S Danem spolupracujeme a kamarádíme od samého začátku Báječných věcí. A úspěch tohohle představení podle mě zčásti souvisí s tím, že jsme skvělý tým, ve kterém panuje shoda a harmonie. Já se snažím, aby vše klapalo a Dan měl před hraním pohodlí a nebyl ve stresu, on si zase nechá poradit, když dle mého něco není úplně v pořádku. Taky jsem to představení viděla skoro stokrát, všímám si tedy i změn a jemných nuancí v textu nebo chvil, kdy Dan bravurně brousí z nějaké záludnosti, kterou mu připravili nevyzpytatelní improvizující diváci. Když jsem onemocněla koronavirem a nemohla jsem být u jedné reprízy, posílal mi Dan z herecké šatny zoufalé hlasové zprávy, že už se to nesmí nikdy stát a že je hrozně divné to hrát, když tam nejsem. To mě – přiznám se – dojalo.
Bod č. 7: Na zájezdech musíte být připraveni na všechno
S Báječnými věcmi jezdíme po celé republice a občas je to celkem dobrodrůžo. Uvedeme si pár příkladů. V představení například vystupuje jeden z vybraných diváků jako terapeut s ponožkovým psem. Vyšlo to na jednu paní středního věku. Na celkem jasné otázky, které ji Dan kladl, odpovídala ne příliš sofistikovaným mňoukáním. A nepřestala s tím.
V Semaforu se nám pak stalo, že ve chvíli, kdy se Dan na jevišti jako by rozcházel se svým partnerem, jedna paní vstala, vytáhla z kabelky zahradní nůžky, a přestřihla kšandy, kterými byl pár spojený. Po téhle scéně jsem po představení našla Dana v zákulisí, jak se celý klepe. A já jsem se mu vůbec nedivila. Když jsem to viděla, nevěděla jsem, jestli mám vyskočit a tu ženu zpacifikovat. (Btw, kdo nosí do divadla v kabelce zahradní nůžky??!!)
O homofóbním výstupu jiné starší paní v Městském divadle v Chomutově, která Dana div málem nepolívala svěcenou vodou, protože se "spároval se zástupcem stejného pohlaví", nemluvě. Prej shoří v pekelném jezeře, povídala. (To mi už tehdy přišlo jako takový lehký oxymorón) Malá rada: tuhle ženskou na LGBT párty radši nezvěte, kdyby viděla duhovou vlajku, začala by levitovat a z očí by jí šlehaly blesky.
Bod č. 8: O čem vlastně Všechny báječné věci jsou?
Ve zkratce se jedná o dojemnou a vtipnou interaktivní inscenaci. (Jo jo, do hry jsou zapojováni i náhodní diváci) Všechny báječné věci jsou o chlapci, který si od dětství píše tzv. seznam báječných věcí. Snaží se totiž své mamince ukázat, že na světě je spousta věcí, pro které stojí za to žít. Seznam začne psát ve svých sedmi letech, kdy se jeho máma poprvé pokusí o sebevraždu. Je to tedy monodrama o hledání důvodů, proč žít, a o tom, jak si vytvořit výstředně povznášející náhled na život. “Začal jsem psát po jejím prvním pokusu. Seznam všeho úžasného na světě. Všeho, pro co stojí za to žít.”
Tenhle milion báječných věcí ho provází životem, v jehož průběhu je třeba se vyrovnat se strastmi dospívání, první láskou a naneštěstí i s dalšími matčinými pokusy a také se svou vlastní bipolární poruchou.
Bod č. 9: Ale co vám budu povídat, přijďte se přesvědčit sami
Hrajeme zejména v bytovém divadle H2O v Košické ulici ve Vršovicích. Je to komorní prostor, a tak vám můžeme zajistit intenzivní a intimní kontakt s herci na place. Všechny báječné věci mají také své webovky www.vsechnybajecneveci.cz, kde pravidelně zveřejňujeme termíny repríz a zájezdů. Sledovat můžete také prodejní portál GoOut nebo naše profily na Facebooku: H2O – bytové divadlo a OLDstars.
Tady vám přihodím dvě z recenzí od redaktorů divadelního portálu i-divadlo.cz:
"Napadlo by vás na seznam miliónu věcí, kvůli kterým stojí za to žít, napsat kombajny, které nepřejedou žádného zajíce? Ať už odpovíte jakkoli, věřte mi, že chcete spolu s hlavním hrdinou příběhu odkrýt i spoustu dalších podobně inspirativních, křehkých a dojemných položek. Absolutně odzbrojující a v každé vteřině autentický Daniel Krejčík vám z nich namíchá emočně vydatný koktejl - pro váš pláč i pro váš smích. Ring-o-ding!" (Helena Grégrová, i-divadlo.cz, 16.3.2018)
"D. Krejčík se v inscenaci s hereckou lehkostí přenáší přes několik let, během nichž se jím ztvárňovaná postava chlapce musí vyrovnávat s psychickými problémy matky, která se několikrát pokusila spáchat sebevraždu. S podobnou lehkostí dokáže navázat i kontakt s publikem, s nímž komunikuje tak empaticky, že se během představení cítí příjemně i ti diváci, kteří podobnou interakci nevyhledávají. Díky herecko-režijnímu porozumění a precizně zpracovaným situacím vzniklo v OLDstars další monodrama, které dokáže oslovit diváky napříč generacemi. Řada monodramat OLDstars se začíná zajímavě rozvíjet." (Jiří Landa, i-divadlo.cz, 19.3.2018)
Budeme se těšit na vaši návštěvu, ať už v H2O, nebo jinde v republice. :-)
Nicol