437395604565062
top of page
  • Obrázek autoraNicol Hrabovská

Jak jsem psala cestopisnou reportáž aneb Po stopách Bezruče

Aktualizováno: 2. 2. 2022


Napsat cestopisnou reportáž, když jste byli nejdál kdesi u tety Běty v Postoloprtech? Budete se divit, ale ukázalo se, že to jde. Zadání mě zprvu potrápilo, ale nakonec z toho byla ojedinělá příležitost pro kreativní sebevyjádření a historický průzkum oblasti, ve které jsem strávila dětství.


Níže tedy krátká reportáž, která v sobě spojuje faktické demografické údaje se smyšleným příběhem. V zadání figurovalo, že závěr musí obsahovat zápletku, která vyústí v nečekanou komickou pointu, tak posuďte sami, jestli se to povedlo.


Fotografie oblasti berte jako příjemný bonus. Když jsem totiž na návštěvě u rodičů, chodím okolo té malebné krajiny pravidelně běhat.


Jistebnické rybníky


Dokončuji svůj první román a nastal u mě autorský blok. Zkrátka jsem se dostala do situace, kdy hodiny sedím u monitoru svého počítače a civím na nehybný kurzor, který iritujícím způsobem neustále bliká a bliká... a mně se vaří krev v žilách, protože to nemůžu zastavit.


Vzhledem k tomu, že tenhle stav mrtvolného nicnedělání netrval několik dní, ale týdnů, rozhodla jsem se, že si udělám menší výlet do míst, kde jsem vyrůstala a do nichž jsem umístila děj své prvotiny – do Staré Vsi nad Ondřejnicí, která se nachází na pomezí chráněné krajinné oblasti Poodří. Prostředí jsem převzala jen volně a děj mé knihy se odehrává v jiné době i v jiném světě. Jednu věc jsem si však poněkud impertinentně ukradla, a to původní název osady – Bruneswerde. Doufala jsem, že když to místo znovu navštívím, naleznu ztracenou inspiraci a nápady se opět jen pohrnou.


Prahu opouštím jen sporadicky, když musím absolvovat povinnou návštěvu u rodičů. Občas je to fajn, ale někdy mám pocit, že mi z nich vybouchne hlava. Ano, jsou to rodiče a mají o mě přirozenou starost, ale konverzace s mámou, když odjíždím zpět do Prahy a ona se mi do tašky snaží přibalit celý obsah lednice, vypadá nějak takto: „A rajčata si vezmeš?“ – „Ne, mami, děkuji nebudu to s sebou tahat.“ – „A co sýr?“ – „Ne, sýr nepotřebuji.“ – „Tak si vezmeš aspoň koláč?“ – „Ne, koláč si nevezmu, mami.“ – „Ale vajíčka ti nabalím, jo?“ – „Ne, cestou bych je rozbila, mami.“ – „Tak ti dám aspoň okurky, zrovna jsme je zavařili.“ – „Nic nechci, mami!“ – „Chceš říct, že si nic nevezmeš?“


Vlastně mi to dost připomíná jednu známou scénku z mého oblíbeného britského sitkomu Červený trpaslík: „Kde jsou všichni, Holle?“ – „Jsou mrtví, Dave.“ – „Ale kdo?“ – „Všichni, Dave.“ – „Co, i kapitán Hollister?“ – „Všichni jsou mrtví, Dave.“ – „A co Todhunter?“ – „ Všichni jsou mrtví, Dave.“ – „A co Selby?“– „ Je mrtvý. Všichni jsou mrtví, Dave.“ // „Chen snad ne?“ – „ Gordon, Bennett, ano i Chen, všichni. Všichni jsou mrtví, Dave!“ – „Rimmer?“ – „Je mrtvý, Dave. Všichni jsou mrtví. Všichni jsou už mrtví, Dave!!!“ – „Počkej. Snažíš se mi říct, že jsou všichni mrtví?“


Přípravy na výlet byly překvapivě rychlé. V prvé řadě jsem zavolala kamarádce z dětství, Veronice, která ve Vsi stále bydlí, jestli bych u ní mohla přespat. S důvěrou souhlasila, a dokonce po mě ani nechtěla negativní výsledek testu na koronavirus.


Ani jsem se nenaděla a seděla jsem ve vlaku, koukala z okna, jak se mi stromy míhají před očima, a počítala srnky. Z nádraží v Ostravě-Svinově jsem si vzala taxík, který mě dopravil na místo určení. Hodlala jsem navštívit zdejší zámek, kostel a poté se vydat k jistebnickým rybníkům kolem Košatky (což je část Staré Vsi, kde jsem také dříve bydlela). Tam bych se ráda vydala po stopách básníka Petra Bezruče, který v Košatce navštěvoval svého přítele Josefa Vavrečku, jenž žil v bývalé hospodě U Vavrečků. Vavrečka byl pedagogem a kulturním a osvětovým pracovníkem, který v Jistebníku v roce 1923 spoluzakládal českou menšinovou školu.

Na hospodu U Vavrečků si ze svého dětství vzpomínám. Už tehdy to byla dlouhou dobu opuštěná a zchátralá budova. Jako děti jsme dovnitř lezli rozbitými okny, protože dveře byly zamčené. Ve vyšším patře se nacházela bývalá tělocvična – pamatuji si i na obrovský medicimbálový míč, který tam zůstal a s kterým nikdo z nás nedokázal pohnout. A na parketovou podlahu, která se uprostřed místnosti propadala do dvoumetrové díry, z níž jsme měli nebývalý respekt.


Hospodu už dnes bohužel navštívit nemůžu. Před pár lety byla budova zbořena do základu a s sebou si vzala i celou svou minulost, která jakoby přestala existovat v momentě, kdy na zem usedla poslední oblaka prachu.


Nejprve mě mé kroky zavedly k zámku ve Staré Vsi, ke kterému mám velkou citovou vazbu. Do roku 1997, kdy byla ve Vsi otevřena nová budova základní školy, totiž sloužil jako útočiště pro žáky prvního stupně, a já jsem měla čest pobývat mezi jeho zdmi až do druhé třídy. Pamatuji si, jak jsme běhali po nádvoří a kličkovali mezi velikými válcovými sloupy, hráli si na schovku a na mumie. V paměti mi však také utkvěly problémy s vytápěním a jedno zimní ráno, kdy k nám přijela natáčet televize, pro kterou byli mrznoucí žáci zřejmě dostatečně šťavnatým soustem do vysílání ranní relace.

Renesanční zámek byl původně středověkou tvrzí, která byla založena zřejmě počátkem 16. století.

Vrchnostenský úředník na Hukvaldech Jaroš Syrakovský se zasloužil o to, že byla tvrz přestavěna na třípodlažní zámek s téměř čtvercovým půdorysem, věží a malým vnitřním nádvořím s otevřenými arkádami.


V 70. letech 16. století se komorník biskupa a nejvyšší písař markrabství moravského postaral především o výzdobu po vzoru italských mistrů. Lunetovou římsu zdobí fresková malba. Výjevy z Bible, epizody bojů s Turky a portréty šlechticů – to vše je vyobrazeno na fasádě zdobené kombinací figurální tvorby a psaníčkového sgrafita.


Při opravách v roce 2019 získal zámek po více než sedmdesáti letech novou báň. Původní barokní cibule totiž shořela i s věží při osvobozování obce na konci 2. světové války a na střeše byla od té doby pouze stříška.

Zámek Stará Ves nad Ondřejnicí (zdroj: stavbaweb.cz)


Ať mi nikdo nezazlívá, že se tento skvost stal součástí mého rukopisu. Ne každý se může pochlubit, že chodil do školy na renesanční zámek z počátku 16. století, který navíc bývá označován jako „renesanční klenot severní Moravy“. V současné době slouží jako sídlo obecního úřadu a knihovna. Na arkádovém nádvoří zámku se také občas pořádají kulturní akce i koncerty.

Když jsem zámek nyní chtěla navštívit, neměla knihovna zrovna otevřeno a žádné úřední záležitosti jsem řešit nepotřebovala. Měla jsem však to štěstí, že úřednice, která mě přivítala v mohutných obloukových dveřích, byla milá starší paní, která mě ráda provedla místy, která jsem tak dobře znala z dětství. Když jsme se loučily, vrazila mi do ruky nějaké pohlednice s vyobrazenou pamětihodností a několik výtisků časopisu Poodří, jehož celé jedno číslo bylo věnováno obci a zámku.

Ze stejné doby jako zámek pochází i goticko-renesanční kostel Narození sv. Jana Křtitele, který je jednolodní obdélnou stavbou s pětibokým závěrem.

Interiér je zdoben sochami, renesančními náhrobníky rodu Syrakovských a figurální freskou z doby založení kostela, která byla objevena v roce 2000.


Nedělní mše, které v kostele probíhají, jsme s rodinou nikdy nenavštěvovali, protože nejsme věřící. Nikdy jsem tam nebyla ani o vánoční mši. Jako žačka základní školy jsem však v kostele každý rok zpívala během vánočního koncertu. Ačkoli si doteď myslím, že ve zpěvu nijak zvlášť nevynikám, moje učitelka hudební výchovy si zřejmě myslela opak. V kostele jsem se pak ocitala i vždy ze začátku roku, kdy probíhala Tříkrálová sbírka. K této aktivitě – i když záslužné – jsem se taky dostala jako slepý k houslím. Místní farář – o kterém musím bez okolků prozradit, že to byl vážně fešák – si mě během koncertů vyhlédnul a požádal mě, zda bych se těchto charitativních sbírek zúčastnila. A zkuste říct někomu takovému ne. A tak jsem chodila začouzená jako ten černý vzadu a zpívala „My tři králové“.


Už jsem prošla dvě místa, která hrají v mém knižním příběhu významnou roli. Bylo načase vydat se do Košatky, jež leží přibližně dva kilometry severozápadním směrem a kterou protínají dvě řeky (Odra a Lubina). Vesnice, která je součástí Staré Vsi, si uchovala klidný venkovský charakter.

Tato malá víska nese stopy i uznávaného skladatele Leoše Janáčka, který se zde vydával za kulturou, poznáním a v neposlední řadě za pstruhy.

V Lidových novinách byl vytištěn jeden jeho fejeton, v němž k tomuto místu vyjadřoval obdiv: „Moje Lašsko. Lubina s boku pásma radhošťského překotem padá do rokle. V Ondřejnici, když teče Měrkovicemi, tak-tak, že husy v ní se vykoupají. Vody Odry v Košatce jak by pro hloubku už jen stály. Ostravica je kalená ocel. Kam vy, řeky zpěvného Lašska, spějete?“[1] Petr Bezruč Košatku pak osobitě nazýval „šumnou“ Košatkou, a dokonce zde 15. září 1947 oslavil své osmdesáté narozeniny. Josef Vavrečka mu k nim popřál tímto působivým přáním, v němž místní řeky přirovnával k lidským bytostem: „Nezapomeňte na naše tři švarné děvuchy: Odru, Lubinu a Ondřejnici, které rády Vám opět dopřejí příjemného osvěžení v teplé náruči svých vlnek.“


Než jsem se vydala k jistebnickým rybníkům, zastavila jsem se u své kamarádky Veroniky, se kterou jsem si vypila skleničku vína – teda skleničku nebo dvě... tři – a zavzpomínala na staré časy. Poté jsem si u ní odložila své věci a ve veselé náladě jsem zamířila směrem k Jistebníku. Oblast je už staletí spojena s rybníkářstvím, a to hlavně s chovem kaprů. Každý šupináč, který skončil na našem štědrovečerním stole, pocházel odtud. Soustava jistebnických rybníků je tvořena téměř třicítkou menších či větších rybníků, které jsou od sebe odděleny hrázemi. Ten nejznámější a největší nese název po známém opavském rodákovi Petru Bezručovi. Mezi rybníkem Bezruč a rybníkem Křivý vede cesta lemovaná alejí starých vrb, která spojuje Košatku a Jistebník.


Čím dál víc jsem si uvědomovala, že jsem před tím vínovým dýchánkem s Veronikou měla něco pořádného sníst, nelezlo by mi to tak do hlavy. Rychle se šeřilo a vzduch se také ochladil. Bylo těžké nasávat atmosféru místa, když jsem neustále drkotala zuby. Nohy se mi pletly jedna přes druhou a při zvuku projíždějícího auta jsem vždy zastavila, a pokud to šlo, opřela jsem se o strom.


V jeden moment šelest jarního větru naprosto přehlušil rachot motorky, která se ke mně zdáli blížila. Za chvíli se ten šílený stroj vynořil ze tmy a nadlidskou rychlostí prosvištěl kolem mě. Minul mě tak blízko, že jsem neudržela rovnováhu a svalila se z hráze rovnou do rybníku.

Hejno kachen vyděšeně zakvákalo a vzlétlo z hladiny. Voda nebyla hluboká, ale na dně bylo dost bahna. Škrábala jsem se zpět do sucha, když se nade mnou vynořila postava, která ke mně natahovala ruku. Přijala jsem nabízenou pomoc a nechala se vytáhnout ven. Nejdřív jsem se ze sebe snažila dostat všecku špínu a bahno, které příšerně páchlo. Když jsem usoudila, že už jakžtakž vypadám jako člověk, zamžourala jsem očima k cestě, kde stálo auto a před ním dva muži. Oba se snažili zjistit, jestli jsem v pořádku. Jejich zájem působil až altruisticky. Slyšela jsem se, jak pořád dokola mužům děkuju. Nebo spíš, jak se snažím děkovat, ale můj jazyk měl evidentně s mými slovy jiné plány.


Přistoupila jsem k jejich autu a bez okolků se rukama opřela o střechu. Pozorovala jsem své zablácené boty, a když na mě jeden z mužů znovu promluvil, pomalu jsem zvedla zrak – a v tu chvíli jsem to spatřila. Nápis na autě. Stálo tam „Pomáhat a chránit.“

V tu ránu by se ve mně jeden krve nedořezal. Kvůli pandemii je vyhlášen nouzový stav, nesmíme cestovat do jiných okresů a v přítomnosti jiných lidí bychom měli nosit respirátory nebo aspoň roušky. Bezva. Rozhodně se nenacházím v místě svého bydliště, roušku mám srolovanou někde v batohu u Veroniky, a v tom samém batohu mám také všechny své doklady. Nemluvě o tom, že jsem řádně pod parou.


Těkám pohledem z jednoho policisty na druhého. Vypadají celkem sympaticky, ale svým ženským šarmem je dnes asi neokouzlím.


„Máte u sebe doklady?“ říká jeden z nich a já cítím, jak se do mě ta slova zabodávají jako nůž.

Z otevřené pusy mi nevychází ani hláska. Oba policisté netrpělivě přešlápnou na místě. Slyším pípnutí vysílačky a nějaký šum. Na autě svítí maják, aby nás nikdo nepřehlédnul.b„Občanský průkaz?“ zeptá se ten druhý.


Chvíli civím jako tupec, ale nakonec si začnu bezděčně prohrabávat mokré kapsy. Nakonec opravdu něco nahmatám, kus tvrdého papíru. Nejdřív vůbec nevím, o co vlastně jde, ale když zaostřím zrak, zjistím, že to je vizitka. Veronika pracuje jako fyzioterapeutka, a když jsme se nalévaly vínem, zřejmě mě obdarovala svým kontaktem pro případná doporučení. Nic jiného jsem nenašla, takže vizitku podávám tomu prvního policistovi.


„Aha,“ říká a převaluje mokrou navštívenku mezi prsty, „takže občanský průkaz nemáte?“

Tak a je to tu, jsem v háji. Třepu hlavou, že občanku teda nemám, i když patnáct mi už evidentně bylo.


Druhý policista mi podává ještě zabalený respirátor. Sotva si ho nasadím, uchopí mě za loket a eskortuje k zadním dveřím auta. Když se zabořím do sedadla, uvědomím si, že mám pod sebou deku – aha, chlapci myslí na všechno. Strčili mi pod zadek deku, abych jim nezaprasila auto. Jak prozíravé.


Když se auto rozjede, přemýšlím, jaké to asi je přespávat někde na záchytce. Ujedeme tak kilometr, když policejní škodovka náhle zastaví, první z policistů vystoupí a otevře mi dveře. Nesměle – jako štěně, které poprvé našlapuje na sníh – vykouknu ven; stojíme před Veroničiným domem.


Jó, takže si mám dojít pro doklady. Taky bych jim mohla zadem zdrhnout k sousedům, že? bKdyž vystoupím, zbytečně prudce za sebou zabouchnu dveře.


„Pro příště nevycházejte po setmění bez reflexních prvků,“ sděluje mi policista s vážnou tváří. „Ztrátu občanského průkazu co nejdříve nahlaste na příslušném úřadu. I kdybyste ho z toho rybníka zítra nějakou náhodou vylovila, byl by zřejmě znehodnocený.“


S otevřenou pusou, kterou skrývá respirátor, na něj valím oči. b„Děkuji,“ kváknu konečně, „doklady si vyřídím.“


Znovu prásknou dveře a auto se rozjíždí pryč. Ještě hodnou chvíli nemůžu uvěřit tomu, že jsem z toho vyvázla. A vlastně díky Bezručovi. Najednou mi ta koupel v bahně vůbec nepřijde špatná. Vypadá to, že si ze svého výletu přece jen povezu spoustu nových vjemů, které mi roztančí prsty po klávesnici mého počítače.

[1] Poslední fejeton Leoše Janáčka oslavující jeho rodné Lašsko, který vyšel v Lidových novinách dne 22. května 1928. Je to jeho poslední uveřejněný fejeton, neboť Leoš Janáček zanedlouho po jeho publikování dne 12. srpna 1928 umírá.

105 zobrazení0 komentářů

Comentários


bottom of page