Dneska jsem se odhodlala k prvnímu výběhu po prodělání omikronu. Doteď mě tu a tam přepadají záchvaty kašle, takže jsem se trochu bála, jestli to udýchám. A kupodivu v pohodě. Jsem ráda, že jsem se k tomu mohla vrátit, protože sport není jen výhrou pro moje tělo, ale i psychiku a mozek. Pro mě je to relax, díky kterému se dokážu tak uvolnit, že mi na mysl přicházejí nové nápady, jak svou práci zlepšit. Jak zlepšit sebe a stát se lepší verzí sebe sama. Někdy jsou to exploze nových idejí. Ale samozřejmě je pravda, že někdy během běhu vypnu úplně a jen si to užívám. Vyčistit mysl je taky potřeba.
V každém případě už musím začít trénovat pravidelně. Hned 1. dubna 2022 mě totiž čeká závod, ve kterém budu zastupovat sportovní klub Metropolitní univerzity. Vedoucí sportovního klubu mě na něj přihlásil a pak mi to jen mile oznámil. :-) Bude to tedy štafetový půlmaraton, takže jsem opravdu zvědavá, jak to zvládnu. Ale už na sobě musím začít pořádně pracovat.
Tohle bude hodně uvolněné psaní, nic vážného nečekejte. :) Jedná se o verzi článku, který jsem psala pro univerzitní web. Jak tedy už někteří z vás vědí, krom divadla se celkem intenzivně věnuji také běhání. V neděli 26. září 2021 proběhl v pořadí již 125. ročník závodu v silničním běhu na 10km Běchovice - Praha. A i tentokrát za účasti nadšených sportovců Metropolitní univerzity, na které druhým rokem studuji obor Mediální studia. Jestli je tenhle závod něčím specifický, tak tím, že se jedná o nejstarší nepřerušený závod v Evropě. Ano, nepřerušily ho ani dvě světové války.
Musím přiznat, že moje tričko s logem univerzity ještě zavání novotou. Kdyby to byl řidičák, řeknu, že je ještě mokré. Ke sportovnímu klubu MUP jsem se přidala v květnu, když byla vyhlášena měsíční výzva, kdo toho nejvíce nachodí a naběhá, a když mi v září přišel email s možností zúčastnit se silničního běhu v barvách univerzity, neváhala jsem ani vteřinu a přihlásila se.
Běh je totiž můj koníček, přírodní droga a jediný skutečně zdravý únik před realitou všedního dne.
Nicméně i když běhám se znakem Flashe na hrudi, dávám přednost běhu na vzdálenost než na čas. Jenže když se rozhodnete zaběhnout ZÁVOD na 10km, jdete do toho s tím, že tam teda zkusíte trhnout nějaký ten osobní rekordíček.
Naše skupina běžela ve druhé vlně od 11:40, což je téměř pravé poledne. Jen tak mezi námi; každý sportu trochu znalý člověk, kterému byste řekli, že si jdete skoro ještě v létě jen tak z plezíru zaběhnout deset kilásků ve dvanáct odpolko, by si nejspíš poklepal na čelo, jestli jste normální. Pro mě to navíc byla premiéra, jelikož závodně jsem naposledy běhala na základce. A protože byl parný den, už za pár okamžiků mi sluníčko ztěžovalo dosažení mého usainnboltského maxima. Po prvotním proplétání mezi hromadou dalších hobby běžců jsem se konečně dostala na volnější prostranství, kde už jsem mohla dát dokonce i lokty od těla, což byl vážně pokrok, nicméně jsem se začala potýkat s jinou komplikací. Vzpomínáte na takovou tu úvodní znělku seriálu Odpadlík, ve které se urostlý Lorenzo Lamas proháněl po vyprahlé pouštní silnici na motorce? Tak přesně takový pocit jsem z té trasy, kterou jsme běželi, měla já. To vedro bylo chvílemi opravdu nesnesitelné a žádný stín v dohlednu nebyl.
V mysli se mi navíc rozezněl často znásilňovaný zátopkovský bonmot „když nemůžeš, tak přidej... přidej víc, zakřič při tom z plných plic...“ Jo, pak už se mi do toho začal motat text kapely Mirai, ale v tu chvíli mi to bylo fuk, protože jsem se jen snažila vydržet tempo, takže ten mišmaš v hlavě byl vedlejší. Občas jsem trochu znervózněla, když jsem probíhala kolem místa, kde zrovna záchranáři křísili kolabujícího běžce, ale posledních pár metrů jsem zaběhla sprintem a v cíli jsem ihned skočila po nabízené petce s vodou.
Za sebe tedy můžu říct, že ačkoli to snadné nebylo, zážitek to byl k nezaplacení. A taky už se těším, až si příště otestuju vytrvalost během půlmaratonu. Se všemi těmi lidmi z klubu, se kterými jsme si pak šli sednout na oběd.
Fotky všech závodníků jsou k dohledání podle čísla a jména zde. Pokud jste však na fotografa natrefili jako já až v cílové rovince, asi si své momentky zarámované nad postel jen tak nepověsíte.
Btw, myslela jsem si, že pravidelným během zhubnu, ale víte co? Houby, akorát jsem nabrala svalovou hmotu. Ale aspoň se necítím rozkydlá jako těsto. Sportem ku zdraví!
Comments