...věřte, že i v beznadějných životních podmínkách si člověk může uchovat vědomí smyslu života.
Jak často vás nějaká kniha chytne za srdce? A to tak moc, že máte ještě několik dní knedlík v krku a v hlavě brouka, který v noci svými pidinožičkami dráždí vaše mozkové závity a nenechá vás zamhouřit oka? A přesto říci životu ano spojuje dva slavné texty psychiatra s českými kořeny Viktora Emila Frankla. Kdybych tuto reflexi na přečtenou knihu pojmenovala „Zde platí jen číslo“, nejspíš bych nebyla daleko od jednoduchého shrnutí, jakým způsobem se během války s lidmi v lágrech zacházelo. Jak už jsem zmínila, kniha spojuje dva texty zakladatele logoterapie Viktora Emila Frankla.
V části Psycholog prožívá koncentrační tábor Frankl živě a bez zbytečných příkras popisuje, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet.
Od příjezdu do tábora přes život v lágru až po závěrečnou fázi, v níž popisuje psychický stav člověka po osvobození z lágru.
Frankl v textu vyslovuje myšlenku, že navzdory všem hrůzám a utrpení je to, co se s člověkem vnitřně stane a co s ním život v lágru udělá, jen výsledek jeho vnitřního rozhodnutí. Je jen na člověku, zda zůstane odvážný a nesobecký, anebo v tom vyhroceném boji o přežití zapomene na své lidství a stane jen lágrovým stádním zvířetem. Tvrdí, „...že lze člověku v koncentračním táboře vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. A možnost výběru byla!“[1] Důvodem deformace vnitřní skutečnosti člověka v koncentračním táboře podle něj tedy nejsou předpokládané psychosomatické příčiny, nýbrž svobodné rozhodnutí člověka.
Důležité je podle Frankla neztrácet naději. Člověk, který má nějaký životní cíl, věří v budoucnost a je zodpovědný, má mnohem větší šanci přežít v extrémních podmínkách. „Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení vidět úkol, a to zcela jedinečný.“[2] V souvislosti s touto myšlenkou zmiňuje situaci, kdy lidé začali hromadně umírat, když si uvědomili, že Vánoce nebudou slavit doma. Klesla jim obranyschopnost a ztratili naději. Bylo třeba jim připomínat „proč“ jejich života, aby měli před sebou nějaký cíl.
Sám Frankl v sobě tu vůli k životu neztrácel ani po válce, a to navzdory skutečnosti, že přišel o všechny své blízké (včetně mladičké manželky).
Přežila jen jeho sestra. Je zajímavé, že navzdory všem hrůzám, kterými si Frankl v koncentračním táboře sám prošel, celý život odmítal myšlenku kolektivní viny.[3]
V druhé části Synchronizace v Birkenwaldu (někdy také Březice) je nám představena divadelní hra, která spojuje Franklovy osobní zážitky z koncentračního tábora s dialogem tří filozofů, kteří mu svými názory byli nejbližší – jednalo se o Sokrata, Spinozu a Kanta. I zde ústy Sokrata vyslovuje myšlenku, že i v těch nejhorších životních chvílích si každý z nás může najít něco, co ho udrží při životě. „Chci lidem předvést obra z pekla a dokázat jim, že člověk dokonce i v pekle může zůstat člověkem...“[4]
Je úctyhodné, že přes všechny útrapy a bezpráví, kterým byl vystaven, se Franklovi podařilo uchovat si své humánní cítění a soucit. Nad lidstvem evidentně nezlomil hůl.
V dialogu lágrových vězňů Pavla a Františka se dovídáme, jak se podle něj mělo jednat po válce s lidmi v uniformách (SS).
Pavel: "A tomuhle ty říkáš lidskost? Dopustit, aby ta pakáž, takovíto zločinci, ušli spravedlivému osudu?"
František: "Spravedlivému osudu? Co považuješ za spravedlivé? Aby se na nenávist odpovídalo nenávistí, na bezpráví bezprávím? Když budeme dělat totéž, co dělali oni? Když s nimi budeme jednat tak, jak oni jednali s námi? To není žádná spravedlnost. Tím se bezpráví jen zvěční."
Pavel: "Oko za oko, zub za zub. Na to zapomínáš?"
Použitá literatura:
FRANKL, Viktor Emil. A přesto říci životu ano. Karmelitánské nakladatelství, Praha: 2018. Páté vydání. ISBN: 978-80-7566-022-0. 196 s.
[1] V. E. Frankl: A přesto říci životu ano, str. 84 [2] tamtéž, str. 97 [3] tamtéž, str. 187 [4] tamtéž, str. 129